O pevnosti

Královéhradecká pevnost byla vybudována po prohraných válkách o dědictví rakouské jako obrana proti pruským vpádům. S vyměřováním se začalo v roce 1763, výstavba začala o tři roky později. Práce řídil podplukovník Pavlovský s vojenskými inženýry, mezi nimiž byli i odborníci z Francie, neboť pevnost vznikala podle francouzského vzoru. Sám císař Josef II. se přijel několikrát přesvědčit o postupu prací, při jeho návštěvě v roce 1788 mu bylo předvedeno zatopení příkopů. Pevnost byla dokončena v roce 1789 a úplně změnila tvář města a jeho okolí. Pražské a Slezské Předměstí byla z větší části zbořena (na dostřel děl z pevnostú a obyvatelé se přestěhovali do nově založených obcí Kukleny, Pouchov a Nový Hradec Králové. Kopec Rožberk byl rozvezen na valy
a hradby, které pak byly obezděny. Uprostřed zůstalo staré město s třemi sty čísli popisnými a zhruba osmi tisíci obyvateli (včetně vojenské posádky).

Staré město Hradec KrálovéPevnost se rozkládala na ploše okolo 320 ha a měla tvar osmicípé hvězdice. Mezi léty 1784–88 byly vystavěny do obdélníku uzavřené kasárny pro pěchotu a menší kasárny jezdecké se dvěma vnitřními nádvořími. Jejich stavba byla velmi nákladná, neboť byly zčásti založeny na kůlech ve zrušeném rameni Orlice (odtud zřejmě pochází i název Wasserkaserne - Vodní kasárny, přeneseně Vodičkovy). Za hradbami byla tzv. generálská zahrada, od roku 1868 proměněná na důstojnický park (dnešní Jiráskovy sady).

Pod městem bylo osm bastionů ve tvaru pětiúhelníku (v jedné polovině byly kavalíry a ve druhé prachárny). Spojovaly je rovné zdi, ve kterých byly brány se strážními domky a pět výpadních branek. Sem směřovaly komunikace za tří směrů: do Pražské brány od Prahy, Jičína a Jaroměře, do Slezské brány od Nového Města nad Metují a Třebechovic a do Moravské brány od Holic. Tam, kde zdi pevnosti nepřiléhaly k řekám, byl zřízen hluboký hlavní příkop. Pomocí stavidel u Pražského mostu na Labi a Moravského mostu na Orlici bylo možné zavodnit pevnostní příkopy a zaplavit okolní kotliny.

Za příkopem byly na pravém břehu Labe a levém břehu Orlice vystaveny raveliny trojúhelníkovitého tvaru, ke kterým vedly dva kamenné a jeden dřevěný
most a zvedací dřevěné mostky u výpadních branek. K ochraně opevnění za Labem a Orlicí byly vybudovány tři malé předsunuté pevnůstky - lunety
neboli flošny: západní v místech dnešního Urlichova náměstí, na jižní straně tzv. Pajkrova (v místech za dnešní Střední průmyslovou školou strojnickou)
a Pivovarská (naproti dnešním vysokoškolským kolejím Na Kotli). V severní a jižní části byla cvičiště a shromáždiště vojska. Opevnění bylo převážně hliněné,
obezděné cihlami, jen nárožní a spodní části a ostění bran a oken byly z pískovce).

Se změnou pojetí vojenské taktiky se pevnost ukázala jako nepotřebná. Nepřítel ji totiž prostě obešel. Hlavní obranná schopnost – zatopení – se dokonce
obrátila po prohrané bitvě v roce 1866 proti vlastní armádě, neboť ve vodách a blátě nalezlo smrt mnoho rakouských vojáků a koní. Navíc pevnost zdržovala
ústup vojska, protože jedině skrze ní byl možný přechod obou řek. A samozřejmě také bránila a omezovala svými hradbami rozvoj města.

První šanci ke zrušení pevnosti roku 1858 město nevyužilo, neboť se obávalo, že náklady budou přiliš vysoké. Po dlouhých jednáních, která vedl prní náměstek hradeckého starosti Ladislav Jan Pospíšil (1848–1893), stanovily konečně v roce 1880 vojenské úřady určité podmínky, za kterých by pevnost mohla být zrušena. Pevností objekty a pozemky byly oceněny a pevnost bly 18. července 1884 prohlášena za zrušenou.

Muselo uběhnout ještě bezmála deset let, než ministr financí předložil v roce 1893 vídeňskému parlamentu návrh zákona o prodeji fortifikačních objektů
a pozemků královéhradecké obci. Město odkoupilo pevností hradby s kotlinami, pozemky a budovami. Na přelomu století panoval ve městě stavební ruch,
ruku v ruce probíhalo postupné bourání pevnostních objektů a výstavba nových budov. Město radikálně měnilo svou tvář, rozrůstalo se znovu tam, odkud
bylo pevností vytlačeno, zejména k Pražskému a Slezskému Předměstí.

Bohužel nadšení z konce pevnosti bylo tak veliké, že při bourání byly nenahraditelně zničeny všechny brány i další fortifikační objekty. Z pevnosti, kterou
odborníci považovali za jednu z nejhezčích, se zachovalo jen nepatrné množství staveb.

 

Zdroj:

Fotoalbum města Hradec Králové 1866 – 1918,

Jiří Zikmund & Jaroslava Pospíšilová